Takahiro a Shou 02 :D
Doteky, polibky…vášeň. Můj gauč se mění v láskyplné lože. Ne…nemůžu! Je to jen pár týdnů, co jsem…co jsem…poprvé. Nemůžu mu to udělat, nejen proto, že bych si to vyčítal, ale taky proto, že bych tím ublížil i jemu.
„P-Počkej! Já nemůžu.“
„Ale proč ne?“
„Nechci ti ublížit, jsi ještě mladý a já…nechci, abych si to pak vyčítal. Nemůžu to udělat.“
„Dobře.“ Shou chápe poměrně rychle, já…miluji ho ještě víc. „Jen mi řekni, jestli tě někdy uvidím.“
„Já, ach, já nevím…možná.“ V pokoji je ticho, zvedám se a sbírám oblečení, které se válí na podlaze, „asi bys měl jít. Měl jsem toho dnes hodně.“
„Tak…asi sbohem,“ s těmito slovy si Shou bere do ruky košili a bundu, slyším, jak za sebou zavírá dveře. Nemůžu odolat a běžím ke dveřím, v kukátku vidím už jen zavírající se dveře od výtahu. Ach jo. Proč dnes? Proč on? Jeho nádherné oči, které ve mně vyvolávají vztek a touhu, touhu po něčem zakázaném. Toužím si k němu ještě jednou přivonět, dotknout se ho, ale nemůžu…je pryč. Možná na furt, možná ho ještě někdy uvidím. Ulehám do své postele, ale nemůžu usnout.
Probděl jsem noc, ale pár kafí to zpravilo, jsem zase ready. Nosím v srdci kluka, kterého jsem znal jen den, pomalu jedu výtahem dolů, vycházím ze dveří a mířím si to do kavárny na dortík, zase. Servírka už čeká s dortíkem, a to jsem si teprve sedl.
„Tohle je od kluka co tu byl včera, řekl, že vám to mám ráno dát, platil to už včera večer.“
„Děkuji, jste hodná.“ Vidličkou rejpu do dortíku…proč to udělal? Cítí to samé jako já? To nevím.
Neviděl jsem ho už pořádně dlouho, jsou to dva měsíce a momentálně máme prázdniny, už budu v posledním ročníku vysoké školy, nastoupí k nám noví studenti a já se budu muset jednoho z nich ujmout…jak nefér.
První den školy a já jsem schytal tu největší kočku v prváku.
„Ahoj, já jsem Takahiro,“ usmívám se na ni.
„Ah, to jsi ty. Slýchám o tobě docela často. Já jsem Isabela.“
„Jak jako slýcháš?“ Dost mě to překvapuje.
„Mám dvojče, bratra jmenuje se Shou. Prý tě zná.“ Tak proto ho v ní vidím, ty oči, jak sem na ně mohl zapomenout. I ty rty, ne…nemysli na něj, špatně to skončí!
„Aha, jak se má?“ Proč se ptám? Panebože jsem to, ale idiot. Už se mi vrací myšlenky k tomu dni. K ubrečenému chlapci.
„Asi se má dobře, dlouho sem ho neviděla. Letěl na sportovní školu, do Francie.“
„Aha,“ dotáhl to daleko, chlapec. Jak se asi má? Co dělá? Provádím Isabelu po škole, ukazuju jí jednotlivé učebny, povídáme si. Chce být malířkou, maluje lidi v pohybu, maluje Shoua. Při pohledu na její obrazy se mi chce brečet, jak dokáže vystihnout jeho dokonalé tělo, mi je záhadou.
„Víš, on…Shou, se do tebe zamiloval, a proto odletěl. Proč to nevíš? Ne, proč jeho lásku neopětuješ?“
„Já?! Já ho miloval první! Nevím, proč mi nic neřekl a sebral si svoje švestky a odešel. Nevím,“ sedám si do křesla a mám hlavu v dlaních. Konečně! Konečně mohu veškeré emoce, smutek a žal vypustit ze svého srdce. Konečně mám spřízněnou duši, která chápe jak mi je, Isabela si sedá vedle mě a objímá mě kolem ramen. Šeptá mi do ucha něco jako: „vím jak ti je, leť za ním. Neboj se odmítnutí, neboj se lásky.“ Neposlouchám ji. Zvedám se a utíkám pryč, domů…do ateliéru sbalit si svoje saky paky a koupit si první letenku do Paříže.
Můžu někoho milovat na první pohled? Jde to? Doufejme, že jo. Jinak budu za blázna, který chce sbalit chlapa. Chlapa…asi jsem se zbláznil, možná jsem moc unáhlený, už jsem chodil s děvčaty, ale proč zrovna muž? Zastavuji se před letištními dveřmi…jsem teplej? Ptám se sám sebe. Jo…jo! Miluju chlapa…ne! Je to divný. Ale srdce říká: jdi, proč poslouchat hlavu, navíc, kdybych nechtěl za ním, tak se zastavím už doma. Kupuji letenku, je dost drahá. V letedle je poloprázdno, nikdo nikam nelítá, až na mě a pár Evropanek vracejíce se domů, snad jen já letím za svou láskou. Znát někoho jeden den a hned se zamilovat…je opravdu divné, ale on má takové charisma, je jedinečný, jeho se nemůžu vzdát. Pro něho polezu i na severní pól. Moje letadlo přistává, celý den na jednom sedadle, bolí mě zadek…všude je spoustu lidí a tlačí se na mě. Bože Paříž je hrozné město!
„Prosím vás, nevíte kde je tady nějaká sportovní akademie?“ Ptám se nějaké Francouzky, a to sem si myslel, že mi hodiny francouzštiny budou k ničemu.
„Hmm, jo je tady jedna akademie, L´mour Aka. Je to tady za rohem nemůžete minout, dům jak panelák s obřím nádvořím, je tam veliká sportovní hala.“ Jdu tedy k téhle budově, slyším, jak zvoní zvonek a studenti se cpou ze dveří, mezi nimi vidím i Shoua…je ověnčen dívkami, směje se a drží se s nimi kolem pasu. Jsem vzteklý, mám sto chutí mu jednu fláknout. Shou se na mě dívá vyděšeným pohledem a couvá zase do budovy, dívky se divý, co se děje a dívají se na mě stejným pohledem. Co mám dělat? Jedna z nich běží ke mně:
„Vy…vy jste Takahiro?“ Ptá se mě s dost velikým zájmem.
„Jo, co se děje, proč přede mnou Shou utekl?“
„On, no jak to říct, odešel sem kvůli vám, nechtěl vám přidělávat problémy, sem jediná, která o vás ví. Žádné jiné se Shou nesvěřil.“
„No to je fajn, ale kde je? Kam šel?“
„Nejspíše do tělocvičny, zahrát si. Chodí tam často, když je smutný.“
„Díky,“ neváhám a běžím do tělocvičny, momentálně sem tak trochu ztracenej, všude jsou jen třídy, počkat slyším rány. Zní to jako tenisová raketa. Běžím za zvukem, bingo.
„Co chceš?“
„Já…mluvil jsem s tvojí sestrou.“
„No a? Proč jsi přiletěl až sem?“
„Protože sem tě potřeboval vidět. Já, já už to bez tebe nevydržím! Nezvládnu ani den, abych na tebe nemyslel. To proto, že sem se do tebe zamiloval.“
„Znali jsme se teprve den, jak ses mohl zamilovat?“
„Nevím, ty tvoje oči, tvoje ubrečené oči ve mně probudily jakýsi cit. A pak ta tvoje sestra se stejnýma očima ve mně ty city zase probudila.“ Shou mlátí raketou o sto šest, bum bum bum, pořád dokola, ani mi neodpovídá, neříká nic, jen se honí za míčkem a oddychuje.
„Stůj! Řikám ti stůj!“ Nezastavuje, jdu k němu a beru mu raketu z rukou, odhazuji ji pryč, až na druhý konec tělocvičny. Shou se na mě dívá vyčítavým pohledem. „Co? Co mi chceš říct?“
„J-Já…ne, nemůžu, sem teď profesionál, nemůžu udělat jedinou chybu, nemůžu něco cítit, mohlo by mě to ovlivnit.“
„Kecy!“
„Ale já doopravdy nemůžu.“
„Můžeš, koukej, co sem pro tebe udělal, letěl jsem až sem, každý den jsem na tebe myslel a několik nocí probulel, jak malej fracek! A ty nemůžeš?! V tu noc si mohl, a teď ne?“
„Nemůžu, protože tě miluju a nemohl bych bez tebe už dál žít, nemohl bych se soustředit, kdybych neviděl ráno tvou tvář, kdybych nevěděl, že na mě budeš každý den čekat, kdybych nevěděl, že moje láska sleduje jeden z nejdůležitějších zápasů v mém životě. Nemůžu, protože bych tě odtrhl od tvých cílů a snů, od přátel, školy, od života. Musel bych tě mít jen pro sebe, nikdo jiný by na tebe nesměl pohlédnout, nesměl by se tě dotknout! Chceš být jen můj? Chceš, aby tě moje žárlivost pohltila, sežrala? Opravdu to chceš?“
„Chci, chci, aby si mě sežral, chci být odtrhnut ode všech, mě budeš stačit jen ty! Ty seš můj cíl, můj sen, moje všechno!“ Bože tečou mi slzy po tvářích, sem jak malé děcko, Shou mi je opatrně stírá z tváří:
„Jdeme!“
„Kam?“
„To ti může bejt volný, prostě pojď!“ Jdeme dost rychle, Shou mě za sebou táhne, drží mě za ruku mokrou od slz, směje se, čemu?
„Co to je?“
„Kavárna, mají tu moc dobré dortíky.“
„Chci jahodový!“
„Máš ho mít.“ Shou mluví se servírkou, zatímco já si sedám ke stolku u obřího okna, viděl jsem od něho na ostatní lidi, jak ženou po ulici. Jakoby se někde zdrželi.
„Paráda!“ Jásám nad dortíkem. Shou se jen přiblble směje. Je tak dobrý, vychutnávám každé sousto.
„Máš na rtech šlehačku, nehýbej se.“ Shou se ke mně natahuje, chytá mou tvář do dlaně a slízává mi šlehačku ze rtů, mlsně si přejel jazykem po rtech, když jsem se na něj, celý červený, zaculil. Odcházíme z kavárny, míříme někam k Seině, upřímně bych se tu hned ztratil.
„Kam jdeme?“
„Domů.“
„Kam?“
„K nám domů.“
„Co?“
„Chceš bydlet na ulici? Jestli jo tak prosím, ale já mám byt dost velkej a nechci tam bydlet sám, tudíš se ke mně stěhuješ.“
„Jak to? Ani ses mě nezeptal.“
„Stejně bys souhlasil.“
„No to máš pravdu, ale stejně.“
„Chceš se mnou žít?“
„Jo!“ Vrhám se na něj, kdyby nebyl tak silný, asi bych ho i povalil. Objímá mě svými velkými pažemi, cítím jeho teplo a vrhám se k jeho ústům, i když jsem na něm zavěšený jako opice, a líbám ho, on pokračuje v cestě. Mě má v náruči a vykračuje si to se mnou přes most.
„Už jsme skoro tam, a navíc už tě víc neunesu, nejsem kulturista, ale tenista, tak prosím slez.“ Smutně se ho pouštím a jdu po svejch, chovám se jak malej, a to jsem o tři roky starší.
„Tý jo, tady jsou ale krásné byty,“ jsem z nich doslova unesen, spousta domů, ze kterých je parádní výhled na celou Paříž.
„Támhle, ten to je,“ Shou ukazuje prstem, na několik patrový dům.
Komentáře
Přehled komentářů
Vždycky je krásné číst o cizím štěstí, a čím víc nereálnější je, tím je čtení krásnější :D Povídka se mi líbila, nejvíc mě dostala ta jeho věta "chci aby jsi mě sežral", upřímně - chlámu se smíchy :D :D :D
Moc jim to jejich štěstíčko přeju a tobě - další suprové povídky, hodně zdaru při psaní! ~^.^~
Re: Rozkošně přeslazené :D
(barca :3, 3. 9. 2011 22:28)děkuju :D další díly bude :D jen uvažuji nad pokračováním, spíše v jakém duchu to rozepsat :D
Rozkošně přeslazené :D
(Esarina, 3. 9. 2011 21:07)